Srpen 2007

4.týden

31. srpna 2007 v 11:01 | Martina
Jak ohodnotíte tento model??

ZÁKONY O ŠTĚNĚČÍ HYGIENĚ

28. srpna 2007 v 11:43 | Martina

Loužičkový zákon dr.Poola

Nenaučí-li se štěně nedělat loužičky na parádním koberci v obývacím pokoji během prvního týdne, nenaučí se to už nikdy.

Tiskový recyklační zákon

Noviny, které umístite do koupelny proto, aby na ně štěňátko chodilo vykonávat velkou potřebu, zůstanou netknuté až do té doby, kdy k vám přijde význačná návštěva.

Časová posloupnost tiskového recyklačního zákona

1. Ve chvíli, kdy k vám přijde význačná návštěva, nebude v koupelně svítit světlo.
2. Význačná návštěva zamíří z koupelny přímo do obývacího pokoje.
3. V okamžiku, kdy zjistíte skutečný rozsah katastrofy, přiběhne k vám štěně s radostně zdviženým ocáskem a bude se dožadovat pochvaly, jak skvěle se zhostilo dodržování osobní hygieny.

Strollův zákon o potlačování potřeb

Vezmete-li štěně na procházku, bude po celou dobu pobytu venku odmítat vykonat velkou potřebu.

Zákon exhibiční

Štěně začne vykonávat velkou potřebu na místě, kde je v dané chvíli největší frekvence chodců.

Heapův zákon defekační schválnosti

Štěně, které i po hodině venku neudělá bobek, udělá jej ve chvíli, kdy se ocitnete v bezprostřední blízkosti rohožky nejméně sympatického souseda.

Doplněk Heapova zákona

Nejméně sympatický soused otevře dveře přesně v okamžiku, kdy štěně dokončí svou velkou potřebu, ale stále ještě setrvává na rohožce.

Fleův cizopasnický zákon

Psí blechy na člověka jdou.

Poučka ing. Wrecka

Použít pro boj proti blechám jakýkoli chemický přípravek je naprosto neúčinné. Jediný skutečně účinný způsob jejich likvidace je mechanický.

Vysvětlivka k poučce ing. Wrecka

Ano, to opravdu znamená, že je musíte po jedné chytat a drtit mezi prsty.

Zákon o aplikaci moderní chemie

U štěněte zabere proti blechám jakýkoli chemický přípravek. Mechanická likvidace se vztahuje pouze na blechy, které se zabydlely na vás.

Moudrost o psech od George Grahama Westa

26. srpna 2007 v 11:57 | Martina |  psí práva a zákony

Nejlepší přítel se může obrátit proti člověku a stát se jeho nepřítelem. Syn a dcera,které s láskou vychoval, se k němu mohou zachovat nevděčně. Ti,kdo jsou nám nejbližší a nejdražší,ti, jimž svěřujeme své štěstí a dobré jméno, se mohou projevit jako nehodní naší důvěry. Člověk může přijít o své peníze.Ztratí je třeba ve chvíli,kdy je nejvíce potřebuje. O pověst nás může připravit jediné neuvážené rozhodnutí. Lidé,kteří před námi klekají a uctívají nás v dobách našeho úspěchu, mohou být prvními, kdo po nás hodí kamenem zášti, jakmile se nám nad hlavou objeví oblak selhání. Jediný absolutně nesobecký přítel,jehož člověk může mít v tomto sobeckém světě, přítel, který se za žádných okolností nezachová nevděčně či zrádně, je jeho pes.

Pes stojí po boku člověka v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci. Když vane chladný vítr a sníh divoce poletuje, neváhá spát na studené zemi, jen aby byl nablízku svému pánovi. Líbá ruku, která nemůže nabídnout potravu, olizuje šrámy utržené při střetu s drsným světem. Střeží spánek žebráka, jako kdyby šlo o prince. I když člověka zradí všichni ostatní přátelé, pes zůstává. I když se majetek rozplyne a sláva padne v prach, je v lásce stálý jako slunce na nebeské dráze. Jestliže osud vrhne pána na okraj světa bez známých a bez domova, věrný pes nežádá jiná privilegia, než ho doprovázet, chránit před nebezpečím a bojovat proti jeho nepřátelům. A když přijde konec, smrt sevře pána ve svém náručí a jeho tělo spočine v chladné zemi, bez ohledu na to, zda přijdou ostatní přátelé, u hrobu bude šlechetný pes, hlavu mezi tlapkami, oči smutné a přece bdělě otevřené, věrné a upřímné dokonce i ke smrti.

George Graham West

Příběh psí dámy - Verunky

25. srpna 2007 v 11:49 | Martina |  psí příběhy

Ahoj lidi, jmenuji se Verunka a jsem, jak o mě říkají tety tady z útulku, nádherně smetanově zbarvená fenečka bígla. Tady v útulku se mám docela dobře, tety se o mě hezky starají, i zdravotně už se cítím dobře a tak, když si sem lidé chodí vybírat nového pejska, dělám na ně smutné oči, že chci k nim domů. Slyšela jsem je říkat: "Bez psa není domov domovem." a já si myslím, že není šťastného psa bez domova. Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že ne každý domov je domovem dobrým. I já měla donedávna domov, ovšem takový, který mě málem stál život.

Když jsem byla malé štěňátko, děti mého majitele si se mnou hrály, hýčkaly mě a mazlily se se mnou. Ze všech mých sourozenců jsem jenom já měla srst, o které můj pán říkal, že je jako bílé kafe. Postupně si cizí lidé přicházeli vybírat vždy jednoho z nás, každý se rozplýval nad mým zbarvením, ale pán říkal, že já nejsem na prodej, že se mnou má jiné plány. Nevěděla jsem jaké, ani jsem netušila, proč jsem já tak jiná, cítila jsem se úplně stejně jako moji bratříčci i sestřičky, ale zároveň jsem byla ráda, že zůstanu se svou maminkou a neodnesou si mě ti cizí lidé. Všichni moji sourozenci už odešli a my s maminkou jsme osaměly. Za čas však pán odvezl mou maminku pryč a když se vrátili, byla úplně jiná. Nechtěla už, abych si s ní hrála, abych se k ní každý večer přitulila a stále častěji mě od sebe odháněla. Za pár týdnů se jí narodila nová štěňata a veškerou pozornost a lásku si urvala pro sebe. Ani děti už si se mnou nechtěly hrát, víc se jim líbila ta mrňata.

A tak to šlo pořád dál, už jsem ani nevnímala, kolik nových štěňátek maminka přivedla na svět a bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem, aby bylo vše jako dřív, když jsem byla ještě malinká. Čas plynul dál a maminky kožíšek se začal zabarvovat do bíla, nejdříve jen tak nepatrně, tu a tam jí stříbrný chloupek protnul kožich, ale rychle jich přibývalo a i náš pán uznal, že již je maminka stará a další štěňátka už mít nemůže. Maminka se již těšila na krásný důchod, ale nebylo jí ho dopřáno. Jednou ji pán naložil do auta a odvezl pryč. Ptala jsem se hlasitým štěkotem: Kde je? Kam jsi ji odvezl? Proč se nevrátila s tebou?", ale pán mi neodpověděl, jen mi suše oznámil, že zítra jedeme k mému ženichovi, kterého mi vybral. Prý je to velký frajer, tak doufá, že nebudu dělat drahoty a vše půjde, jak má.

Druhý den ráno jsme vyjeli, cesta byla dlouhá a já nervózně vyhlížela z okýnka, kam že to jedeme a hlavou mi vrtala otázka: "Co má jít jak má?" Zastavili jsme před velkým statkem a tam už nás vítala cizí paní. Pána pozvala na čaj a koláčky a mě prý ať dá na zahradu, že už tam Beník je. Beník byl opravdu velký fešák, tak jsme si trochu zaskotačili na zahradě a pán mě moc chválil, že jsem hodná holka a i kousek koláčku mi dal. Domů jsme jeli až k večeru a já byla za takový hezký výlet vděčná, dlouho jsem už nikde nebyla. Od té chvíle se o mě pán víc zajímal, dával mi lepší krmení a já byla tak šťastná. Zanedlouho mi začalo růst bříško a v něm jakoby se něco hýbalo. Nevěděla jsem, co to je, ale instinkt mi napovídal, že je vše v pořádku, že se tím nemám znepokojovat.

Za čas jsem se stala pyšnou maminkou pěti nádherných štěňátek. A jako správná matka jsem byla ochotná si své děti bránit před kýmkoli. Pán mě vždy zavřel do předsíně a dovolil cizím lidem odnést si postupně všechny moje děti. Smutek mi obsadil psí srdíčko, ale pán nedal jinak, že prý pojedeme za Beníkem a já tam přijdu na jiné myšlenky. A tak se taky stalo. Zase mi začalo růst bříško a já plna očekávání přišla na jiné myšlenky. Těšila jsem se na ta malá stvoření, která přivedu na svět a tak jsem ani nepostřehla, že mi roste nejen bříško, ale i něco na bocích. Štěňata jsem porodila zdravounká a nádherná, ale ta divná věc na bocích nezmizela, naopak. Byla stále větší a větší a pán se pro ni na mě zlobil. Říkal, že tohle jsme si nedomluvili. Když i poslední mrňous náš dům opustil, naložil mě do auta a vezl mě pryč. Bolest už mě natolik přemohla, že jsem se nezmohla na žádný odpor a když mě vysadil u lesa, neměla jsem dost sil na to, abych se ho vydala hledat. Zůstala jsem tam a smířena s osudem čekala, co bude dál.

Dlouho jsem čekala v zimě a dešti, a když mě jedna cizí paní chtěla chytit, ani jsem se nebránila a nechala se odvést do neznáma. Nyní už vím, že to nebyla cizí paní, ale přece teta z útulku, která mi zachránila život. Odvezla mě k panu doktorovi, který mi ty divné boule na bocích, on tomu říkal oboustranná velká kýla, odoperoval a dal si velmi záležet. Z tety vyprávění vím, že má operace trvala asi 4 hodiny, ale co by prý pro takovou krasavici neudělal. Po probuzení to moc bolelo, ale den ode dne jsem se cítila lépe a nyní už jsem veselá čiperná holčina jako dřív. Teta si se mnou často povídá, jen jednou se mnou přestala mluvit. To když jsem si po operaci vytrhala stehy, ale už jsem se jí za to omluvila a zase jsme velké kamarádky. Teta hodně čte a když narazí na něco zajímavého o pejscích, hned mi to řekne. Nedávno mi citovala jednu paní, ta prý o nás řekla: "Po tisíce generací psi věří, že budou-li opravdu pozorně naslouchat, jednou přijde den, kdy si osvojí lidskou řeč." A tak i já hledám někoho, komu bych mohla naslouchat a komu bych jako pravá dáma, neboť i v bytě se umím vzorně chovat, dělala společnost.

Verunka
Na svého pána nebo paničku čekám tady, v psím útulku Bouchalka (Na Bouchalce 398, 273 43 Buštěhrad u Kladna, tel.: 603 523 070).
zdroj:www.bettyazvirata.blog.cz

týden č.4

24. srpna 2007 v 11:38 | Martina |  psí módní policie
Pes ve společenském
Do konce této soutěže zbývá stále ještě šest týdnů, tak okomentujte modely pejsků.
Který se Vám líbí nejvíce??

Eliška

22. srpna 2007 v 11:40 | Martina |  psí příběhy
Můj příběh začal v březnu loňského roku,kdy jsem se narodila.Bydlela jsem se svoji paničkou a spoustou dalších pejsků kousek od velkého města.Když mi byl rok,rozhodla se moje panička,že mě prodá.
Jednoho dne jsem slyšela přijet auto a panička vzala mě i moji sestřičku do obyváku,kam jsme nikdy předtím nesměly.Stáli tam nějací cizí lidé a začali na nás mluvit,měla jsem strach,tak jsem seděla jen v koutku,tiskla se k sestřičce a vyděšeně koukala.Ti cizí lidé se chvíli o něčem radili,potom mě vzali do náruče a podrobně mě zkoumali,koukali mě na zoubky,prohlíželi celé tělíčko.Nakonec ještě něco domlouvali s mojí paničkou,dali ji nějaké papírky,naložili mě do auta a jeli jsme.
Cesta byla hrozně dlouhá,ta nová panička mě držela v náručí a mluvila na mě.Povídala cosi o novém domově,nové kamarádce a spostu dalších věcí,kterým jsem nerozuměla.
Po dlouhé době jsme dorazili na místo,moji nový páníčci mě odnesli do velkého prostorného domu,kde už čekala fenka,která vypadala jako já.Hned se ke mě měla a já už přestala mít takový strach.Panička mě ukazovala celý dům,zahradu,pelíšek,prostě všechno.Nabízela mi granulky,piškotky...
Netušila co se mnou bude mít za problémy,že neumím pořádně žrát z misky,chodit na vodítku,neznám město,auta,prostě nic.Nevěděla nic o tom,kde jsem do té doby žila.Vše se ji zdálo v pořádku.To,že se bojím ji připadalo normální,myslela,že teskním po bývalé paničce.
Druhý den mi dala vodítko a šla se mnou ven,já se hrozně bála,nechtěla jsem udělat ani krok,tak mě panička nosila v náručí,abych okoukala ten svět z výšky.Večer mi dala misku,z které vonělo masíčko a granulky,a zoufale na mě koukala,že nechci vůbec nic jíst.Tak mě vzala na klín a dávala mi dobrotky z ruky.
Za dva měsíce jsem už baštila z misky.chodila na vodítku,a tak panička usoudila,že by mě mohla vzít na psí výstavu.Byla jsem z počátku hrozně vyjukaná,ale chtěla jsme paničce udělat radost,tak jsem s ní poslušně cupitala v kruhu.Pan rozhodčí mě prohmatal,koukal na mě ze všech stran a pak se paničky ptal,jak dlouho mě má.Ta mu vyplašeně řekla,že dva měsíce.Začal ji říkat něco o špatné kondici a špatném krmení a o tom,že jsem asi nebyla v dobrém prostředí.Panička byla smutná,jen mě hladila a říkala,že se to spraví.
Dneska jsem u nové paničky půl roku,další výstavu jsem vyhrála,panička mě bere všude s sebou,stále se se mnou mazlí,spím u ní v posteli,prostě se mám skvěle.Jen smutné oči mi zůstaly.

psí módička

21. srpna 2007 v 21:31 | Martina |  psí móda
Ještě nedávno byly psí oblečky výkřik módy, který šokoval a mnohé také rozesmával. V dnešní době je psí móda obrovským hitem. Proč bychom nemohli svému pejskovi pořídit třeba nějaký slušivý obleček? Reflexní zimní bundička/sxc

zaběhlá láska

20. srpna 2007 v 21:15 | Martina |  psí příběhy
Ležel jsem pod lavičkou v parku a sledoval lidské nohy, které se míhaly přede mnou, nikdy jsem
neměl svého pána a potravu jsem si hledal sám. Ve městě, ve kterém jsem žil to nebyl problém, spousta odpadků a zbytků jen čekala na potulný psiska, jakým jsem byl i já. Cítil jsem se starý, přestože mi byly teprve tři roky. Ulice tohoto města mě za můj krátký život naučily mnoho. Uměl jsem utéct před autem, věděl jsem, jak se stranit chlapům, co střílej toulavé psy i kam jít pro žrádlo, když bude nejhůř. Vyhýbal jsem se psům, kteří se mezi sebou rvali o území, věděl jsem kam můžu a kam už ne! Tenkrát bylo hrozné horko, hledal jsem tedy něco k snědku až večer, když se ochladilo. Nemohl jsem už ale nic najít a tak jsem šel na kraj města, kde obyčejně nechodím. Najednou jsem uslyšel hrozivý štěkot odkudsi z průjezdu. Opatrně jsem zjistil, co se děje, pár psů se sklánělo nad mladou fenou a zuřivě cenili zuby a štěkali. Nevím, co se to stalo, ale opatrnost byla v háji, zaštěkal jsem na ně a oni se za mnou rozběhli. Vzpomněl jsem si na kanálovou rourku, kde jsem občas přespal a ztratil jsem se v ní. Když byli pryč, vrátil jsem se do průjezdu. Ležela tam na dlažbě zakrvácená, ale ještě dýchala a její oči se na mne oddaně koukali, ten pohled jsem znal od psů, jenž měli pána. Snažil jsem se jí z toho pomoci, trvalo to pár dní, během nichž si na mne zvykla natolik, že zůstala se mnou. Vstoupila do mého života, žili jsme teď spolu a navzájem si naslouchajíc jsme se učili z chyb toho druhého a já jsem jí vrátil naději a víru se v tom všem vyznat. Žili jsme klidný život v zahrádkářské boudě. Časem však na ní bylo znát, že ji klidný život nevyhovuje. Chtěla se zase toulat nočními ulicemi a cítit vzrušující nebezpečí, která číhala za každou popelnicí, z každé skrýše vycházel její mylný pocit, že opravdu žije. Do toho jsem s ní nemohl jít, protože mám vrozený odpor k balancování mezi životem a smrtí, pud sebezáchovy byl u mne vždycky silnější. Její touha po svobodě byla však silnější než pouto, jenž drželo nás, odešla. Večer co večer jsem marně čekal až se vrátí, nevrátila se. Rozervala mi to mé psí srdce na kousky. Bloumal jsem temnými ulicemi, kde lampy už dávno neznaly svůj účel. A tam jsem ji znovu uviděl. Ležela v kaluži krve, vrhl jsem se k ní a začal jí zoufale lízat velkou ránu, co měla na hřbetě, podle té rány bylo vidět, že to byli psi. Zřejmě divocí buldoci z periferií. Snažil jsem se rychle zabránit krvácení a nejednou jsem si všimnul jejího pohledu, dívala se mi přímo do očí. V tom pohledu byla prosba o odpuštění, ale já jí už dávno odpustil, ty její oči na mne stále hleděly, umírala mi a pořád mi hleděla do očí, zůstal jí ten prosebný pohled až do konce, byla mrtvá, ve mně však napořád plná života..

smutný příběh o holčičce a jejím pejskovi

19. srpna 2007 v 21:18 | Martina |  psí příběhy

Kliknutím fotografii zvětšíte.

Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...


Úsměvy

18. srpna 2007 v 21:11 | Martina |  psí humor
Zasměj se taky s námi!!

Nejbohatší pejsek na světě

17. srpna 2007 v 21:08 | Martina |  Psí kuriozity
Je zajímavé,že nejbohatší pes zdělil stejně vysokou částku jako nejbohatší kočka.Slečna Ella Wendelová z New Yorku odkázala svému pudlovi Tobymu také 15milionů liber.Stalo se tak v roce 1936.Tenkrát zřejmě byli psi bohatší něž lidé.
Ten se tedy musel mít!!

týden č.3

17. srpna 2007 v 11:36 | Martina |  psí módní policie
T7den s týdnem se sešel a máme tu další model:

Nejkrásnější pejsek

16. srpna 2007 v 21:07 | Martina |  Psí kuriozity
Ch.U'Kwong King Solomon.To je teda psí jméno,člověk by si jazyk přelámal.Tato čau-čau fenkla vyhrála 78cen na psích soutěžích.Solly,jak ji přezdívala její panička Joan Egertonová,získala první cenu v roce 1969a poslední v roce 1976.Kam se hrabou naše miss.
Škoda, že nemáme fotku, alespoň bychom ji mohli posoudit.

Nejrychlejší psíček

16. srpna 2007 v 21:05 | Martina |  Psí kuriozity
Nejrychlejším psem na světě je anglický chrt,dokáže běžet až 65kilometrů v hodině.Ale psi nejaou pouze dobří běžci,jsou i ohromní šikulové.Stiker,bearder kolie z Madarska,za pomoci čumáku a tlapky dokázala za 13vteřin otevřít okénko u auta.To je fofr.

Nejstarší pes na světě

15. srpna 2007 v 21:04 | Martina |  Psí kuriozity
V Austrálii je zřejmě zdravé prostředí.Nejvyššího věku se totiž právě tam dožil ovčácký pes Bluey.Hlídal dobytek přes dvacet let a dožil se 29 let a 5měsíců.Většina psů se průměrně dožívá 8až 15let.Někoho čeká dlouhý život.
převzato

Nejtlustší pes

14. srpna 2007 v 21:04 | Martina |  Psí kuriozity
Úplně největší plemeno psa domácího jsou bernandým a doga.Tito psí pořízkové v dospělosti váží jako průměrný člověk od 77 do 90 kilogramů.Záznam o nejtěžším hafanovi pochází z Londýna.V roce 1989 vážila doga páníčka Chrise Eraclidese téměř 156kilogramů.Jmenovala se Aicama Zorba of LaSusa a nechtěli bychom ji potkat na ulici.

Nejdražší pes v Česku? Boxer za 855 000 Kč!

13. srpna 2007 v 20:49 | Martina

PRAHA: Patrně nejdražším psem u nás je boxer s téměř šlechtickým jménem »Joshua z Ringu«. Jeho aktuální cena je 855 000 korun. Jeho majiteli, Robertu Fagošovi, už za psího šampiona nabízeli 30 tisíc eur, přesto ho neprodal.


Několikanásobný šampion »Joshua z Ringu«.
"Pes není auto, abych si ho pořídil a pak prodal," říká Fagoš. "Nejdříve mi nabízeli deset tisíc eur, to byl Joshua roční, napůl ještě štěně. Bylo to na výstavě v Itálii. Potom, když vyhrál další soutěž ve Španělsku, zvýšili místní chovatelé cenu na 30 tisíc eur. Já ale svého psa miluju a navíc jsem chovatel a vážím si svých úspěchů v chovu," vysvětluje, proč odmítnul.
Se svým šampionem vyhrál spoustu výstav, ale nezanedbává ani výcvik. "Každý pes by měl být vychován. Pak ubudou problémy s agresivními a obtěžujícímizvířaty. Já sám mám s nevychovanými psy nepříjemné zážitky," tvrdí Robert Fagoš, který dokonce svého miláčka musel chránit před útočícím psem. "Venčil jsem svou březí fenku a štěňátko, když jsem uviděl pittbula, jak se na štěňátko žene. Bez vodítka a milý páníček nikde. Tak jsem pittbula popadl jednou rukou za kůži na krku, druhou za hřbet a hodil jsem ho za plot nejbližší zahrady," směje se. "Já jsem ale výcvikář a figurant, takhle se opravdu nemůže bránit každý. Lepší by bylo, aby majitelé psů byli zodpovědnější," dodává.
Nejdražší mláďata s rodokmenem
Šarpej: 90 000 Kč
Papillon: 57 000 Kč
Faraonský pes: 45 000 Kč

Nejdelší pes

12. srpna 2007 v 21:03 | Martina |  Psí kuriozity
Nejdelší pes na této planetě je dánská doga Harvey z Levké Británie.Od čenichu po špičku ocesu měří skoro jako nejvyšší žena světa,celých 232centimetrů.Je zároven také nejvyšší,je vysoká skoro 106cm.To už je pořádný hafan.

Nejznámější filmový hrdina

11. srpna 2007 v 21:02 | Martina |  Psí kuriozity
Filmových psích hrdinů bylo tolik,že by ti při počítání nestačily prsty jedné ruky.Určitě znáš Scoobyho,Žeryka nebo Pluta.Avšak nejznámější psí vynálezce je bezesporu Gromit,nepostradatelný pomocník člověčího páníčka Wallace.Nedávno v kinech běžel snímek filmové série Wallace& Gromit a byl dokonce oceněn Oscarem.Oba hrdinové vedli souboj v králíkodlakem!Určitě se někdy na tento filmeček mrkni,je to pořádná legrace.
Tento článek jsem nalezla na jedněch internetových stránkám, podle mě by si však tento titul zasloužil německý ovčák z kriminálky KOMISAŘ REX

Oblek na potápění

11. srpna 2007 v 20:53 | Martina |  psí móda
V dnešním světe mají psi vše, co lidé. Důkazem je oblek na potápění.