psí příběhy

Příběh psí dámy - Verunky

25. srpna 2007 v 11:49 | Martina

Ahoj lidi, jmenuji se Verunka a jsem, jak o mě říkají tety tady z útulku, nádherně smetanově zbarvená fenečka bígla. Tady v útulku se mám docela dobře, tety se o mě hezky starají, i zdravotně už se cítím dobře a tak, když si sem lidé chodí vybírat nového pejska, dělám na ně smutné oči, že chci k nim domů. Slyšela jsem je říkat: "Bez psa není domov domovem." a já si myslím, že není šťastného psa bez domova. Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že ne každý domov je domovem dobrým. I já měla donedávna domov, ovšem takový, který mě málem stál život.

Když jsem byla malé štěňátko, děti mého majitele si se mnou hrály, hýčkaly mě a mazlily se se mnou. Ze všech mých sourozenců jsem jenom já měla srst, o které můj pán říkal, že je jako bílé kafe. Postupně si cizí lidé přicházeli vybírat vždy jednoho z nás, každý se rozplýval nad mým zbarvením, ale pán říkal, že já nejsem na prodej, že se mnou má jiné plány. Nevěděla jsem jaké, ani jsem netušila, proč jsem já tak jiná, cítila jsem se úplně stejně jako moji bratříčci i sestřičky, ale zároveň jsem byla ráda, že zůstanu se svou maminkou a neodnesou si mě ti cizí lidé. Všichni moji sourozenci už odešli a my s maminkou jsme osaměly. Za čas však pán odvezl mou maminku pryč a když se vrátili, byla úplně jiná. Nechtěla už, abych si s ní hrála, abych se k ní každý večer přitulila a stále častěji mě od sebe odháněla. Za pár týdnů se jí narodila nová štěňata a veškerou pozornost a lásku si urvala pro sebe. Ani děti už si se mnou nechtěly hrát, víc se jim líbila ta mrňata.

A tak to šlo pořád dál, už jsem ani nevnímala, kolik nových štěňátek maminka přivedla na svět a bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem, aby bylo vše jako dřív, když jsem byla ještě malinká. Čas plynul dál a maminky kožíšek se začal zabarvovat do bíla, nejdříve jen tak nepatrně, tu a tam jí stříbrný chloupek protnul kožich, ale rychle jich přibývalo a i náš pán uznal, že již je maminka stará a další štěňátka už mít nemůže. Maminka se již těšila na krásný důchod, ale nebylo jí ho dopřáno. Jednou ji pán naložil do auta a odvezl pryč. Ptala jsem se hlasitým štěkotem: Kde je? Kam jsi ji odvezl? Proč se nevrátila s tebou?", ale pán mi neodpověděl, jen mi suše oznámil, že zítra jedeme k mému ženichovi, kterého mi vybral. Prý je to velký frajer, tak doufá, že nebudu dělat drahoty a vše půjde, jak má.

Druhý den ráno jsme vyjeli, cesta byla dlouhá a já nervózně vyhlížela z okýnka, kam že to jedeme a hlavou mi vrtala otázka: "Co má jít jak má?" Zastavili jsme před velkým statkem a tam už nás vítala cizí paní. Pána pozvala na čaj a koláčky a mě prý ať dá na zahradu, že už tam Beník je. Beník byl opravdu velký fešák, tak jsme si trochu zaskotačili na zahradě a pán mě moc chválil, že jsem hodná holka a i kousek koláčku mi dal. Domů jsme jeli až k večeru a já byla za takový hezký výlet vděčná, dlouho jsem už nikde nebyla. Od té chvíle se o mě pán víc zajímal, dával mi lepší krmení a já byla tak šťastná. Zanedlouho mi začalo růst bříško a v něm jakoby se něco hýbalo. Nevěděla jsem, co to je, ale instinkt mi napovídal, že je vše v pořádku, že se tím nemám znepokojovat.

Za čas jsem se stala pyšnou maminkou pěti nádherných štěňátek. A jako správná matka jsem byla ochotná si své děti bránit před kýmkoli. Pán mě vždy zavřel do předsíně a dovolil cizím lidem odnést si postupně všechny moje děti. Smutek mi obsadil psí srdíčko, ale pán nedal jinak, že prý pojedeme za Beníkem a já tam přijdu na jiné myšlenky. A tak se taky stalo. Zase mi začalo růst bříško a já plna očekávání přišla na jiné myšlenky. Těšila jsem se na ta malá stvoření, která přivedu na svět a tak jsem ani nepostřehla, že mi roste nejen bříško, ale i něco na bocích. Štěňata jsem porodila zdravounká a nádherná, ale ta divná věc na bocích nezmizela, naopak. Byla stále větší a větší a pán se pro ni na mě zlobil. Říkal, že tohle jsme si nedomluvili. Když i poslední mrňous náš dům opustil, naložil mě do auta a vezl mě pryč. Bolest už mě natolik přemohla, že jsem se nezmohla na žádný odpor a když mě vysadil u lesa, neměla jsem dost sil na to, abych se ho vydala hledat. Zůstala jsem tam a smířena s osudem čekala, co bude dál.

Dlouho jsem čekala v zimě a dešti, a když mě jedna cizí paní chtěla chytit, ani jsem se nebránila a nechala se odvést do neznáma. Nyní už vím, že to nebyla cizí paní, ale přece teta z útulku, která mi zachránila život. Odvezla mě k panu doktorovi, který mi ty divné boule na bocích, on tomu říkal oboustranná velká kýla, odoperoval a dal si velmi záležet. Z tety vyprávění vím, že má operace trvala asi 4 hodiny, ale co by prý pro takovou krasavici neudělal. Po probuzení to moc bolelo, ale den ode dne jsem se cítila lépe a nyní už jsem veselá čiperná holčina jako dřív. Teta si se mnou často povídá, jen jednou se mnou přestala mluvit. To když jsem si po operaci vytrhala stehy, ale už jsem se jí za to omluvila a zase jsme velké kamarádky. Teta hodně čte a když narazí na něco zajímavého o pejscích, hned mi to řekne. Nedávno mi citovala jednu paní, ta prý o nás řekla: "Po tisíce generací psi věří, že budou-li opravdu pozorně naslouchat, jednou přijde den, kdy si osvojí lidskou řeč." A tak i já hledám někoho, komu bych mohla naslouchat a komu bych jako pravá dáma, neboť i v bytě se umím vzorně chovat, dělala společnost.

Verunka
Na svého pána nebo paničku čekám tady, v psím útulku Bouchalka (Na Bouchalce 398, 273 43 Buštěhrad u Kladna, tel.: 603 523 070).
zdroj:www.bettyazvirata.blog.cz

Eliška

22. srpna 2007 v 11:40 | Martina
Můj příběh začal v březnu loňského roku,kdy jsem se narodila.Bydlela jsem se svoji paničkou a spoustou dalších pejsků kousek od velkého města.Když mi byl rok,rozhodla se moje panička,že mě prodá.
Jednoho dne jsem slyšela přijet auto a panička vzala mě i moji sestřičku do obyváku,kam jsme nikdy předtím nesměly.Stáli tam nějací cizí lidé a začali na nás mluvit,měla jsem strach,tak jsem seděla jen v koutku,tiskla se k sestřičce a vyděšeně koukala.Ti cizí lidé se chvíli o něčem radili,potom mě vzali do náruče a podrobně mě zkoumali,koukali mě na zoubky,prohlíželi celé tělíčko.Nakonec ještě něco domlouvali s mojí paničkou,dali ji nějaké papírky,naložili mě do auta a jeli jsme.
Cesta byla hrozně dlouhá,ta nová panička mě držela v náručí a mluvila na mě.Povídala cosi o novém domově,nové kamarádce a spostu dalších věcí,kterým jsem nerozuměla.
Po dlouhé době jsme dorazili na místo,moji nový páníčci mě odnesli do velkého prostorného domu,kde už čekala fenka,která vypadala jako já.Hned se ke mě měla a já už přestala mít takový strach.Panička mě ukazovala celý dům,zahradu,pelíšek,prostě všechno.Nabízela mi granulky,piškotky...
Netušila co se mnou bude mít za problémy,že neumím pořádně žrát z misky,chodit na vodítku,neznám město,auta,prostě nic.Nevěděla nic o tom,kde jsem do té doby žila.Vše se ji zdálo v pořádku.To,že se bojím ji připadalo normální,myslela,že teskním po bývalé paničce.
Druhý den mi dala vodítko a šla se mnou ven,já se hrozně bála,nechtěla jsem udělat ani krok,tak mě panička nosila v náručí,abych okoukala ten svět z výšky.Večer mi dala misku,z které vonělo masíčko a granulky,a zoufale na mě koukala,že nechci vůbec nic jíst.Tak mě vzala na klín a dávala mi dobrotky z ruky.
Za dva měsíce jsem už baštila z misky.chodila na vodítku,a tak panička usoudila,že by mě mohla vzít na psí výstavu.Byla jsem z počátku hrozně vyjukaná,ale chtěla jsme paničce udělat radost,tak jsem s ní poslušně cupitala v kruhu.Pan rozhodčí mě prohmatal,koukal na mě ze všech stran a pak se paničky ptal,jak dlouho mě má.Ta mu vyplašeně řekla,že dva měsíce.Začal ji říkat něco o špatné kondici a špatném krmení a o tom,že jsem asi nebyla v dobrém prostředí.Panička byla smutná,jen mě hladila a říkala,že se to spraví.
Dneska jsem u nové paničky půl roku,další výstavu jsem vyhrála,panička mě bere všude s sebou,stále se se mnou mazlí,spím u ní v posteli,prostě se mám skvěle.Jen smutné oči mi zůstaly.

zaběhlá láska

20. srpna 2007 v 21:15 | Martina
Ležel jsem pod lavičkou v parku a sledoval lidské nohy, které se míhaly přede mnou, nikdy jsem
neměl svého pána a potravu jsem si hledal sám. Ve městě, ve kterém jsem žil to nebyl problém, spousta odpadků a zbytků jen čekala na potulný psiska, jakým jsem byl i já. Cítil jsem se starý, přestože mi byly teprve tři roky. Ulice tohoto města mě za můj krátký život naučily mnoho. Uměl jsem utéct před autem, věděl jsem, jak se stranit chlapům, co střílej toulavé psy i kam jít pro žrádlo, když bude nejhůř. Vyhýbal jsem se psům, kteří se mezi sebou rvali o území, věděl jsem kam můžu a kam už ne! Tenkrát bylo hrozné horko, hledal jsem tedy něco k snědku až večer, když se ochladilo. Nemohl jsem už ale nic najít a tak jsem šel na kraj města, kde obyčejně nechodím. Najednou jsem uslyšel hrozivý štěkot odkudsi z průjezdu. Opatrně jsem zjistil, co se děje, pár psů se sklánělo nad mladou fenou a zuřivě cenili zuby a štěkali. Nevím, co se to stalo, ale opatrnost byla v háji, zaštěkal jsem na ně a oni se za mnou rozběhli. Vzpomněl jsem si na kanálovou rourku, kde jsem občas přespal a ztratil jsem se v ní. Když byli pryč, vrátil jsem se do průjezdu. Ležela tam na dlažbě zakrvácená, ale ještě dýchala a její oči se na mne oddaně koukali, ten pohled jsem znal od psů, jenž měli pána. Snažil jsem se jí z toho pomoci, trvalo to pár dní, během nichž si na mne zvykla natolik, že zůstala se mnou. Vstoupila do mého života, žili jsme teď spolu a navzájem si naslouchajíc jsme se učili z chyb toho druhého a já jsem jí vrátil naději a víru se v tom všem vyznat. Žili jsme klidný život v zahrádkářské boudě. Časem však na ní bylo znát, že ji klidný život nevyhovuje. Chtěla se zase toulat nočními ulicemi a cítit vzrušující nebezpečí, která číhala za každou popelnicí, z každé skrýše vycházel její mylný pocit, že opravdu žije. Do toho jsem s ní nemohl jít, protože mám vrozený odpor k balancování mezi životem a smrtí, pud sebezáchovy byl u mne vždycky silnější. Její touha po svobodě byla však silnější než pouto, jenž drželo nás, odešla. Večer co večer jsem marně čekal až se vrátí, nevrátila se. Rozervala mi to mé psí srdce na kousky. Bloumal jsem temnými ulicemi, kde lampy už dávno neznaly svůj účel. A tam jsem ji znovu uviděl. Ležela v kaluži krve, vrhl jsem se k ní a začal jí zoufale lízat velkou ránu, co měla na hřbetě, podle té rány bylo vidět, že to byli psi. Zřejmě divocí buldoci z periferií. Snažil jsem se rychle zabránit krvácení a nejednou jsem si všimnul jejího pohledu, dívala se mi přímo do očí. V tom pohledu byla prosba o odpuštění, ale já jí už dávno odpustil, ty její oči na mne stále hleděly, umírala mi a pořád mi hleděla do očí, zůstal jí ten prosebný pohled až do konce, byla mrtvá, ve mně však napořád plná života..

smutný příběh o holčičce a jejím pejskovi

19. srpna 2007 v 21:18 | Martina

Kliknutím fotografii zvětšíte.

Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...

Pamatuj:

5. srpna 2007 v 10:31 | Martina
Když se od člověka všichni odvrátí a sláva padne v prach, pes zůstává. Je v lásce stálý jako slunce na nebeské dráze. Jestliže osud vrhne pána na okraj světa, bez známých a bez domova, věrný pes nežádá jiná privilegia, než ho doprovázet, chránit před nebezpečím a bojovat proti jeho nepřátelům. A když přijde konec, smrt sevře pána ve svém náručí a jeho tělo spočine v chladné zemi, bez ohledu na to, zda přijdou ostatní přátelé, u hrobu bude šlechetný pes, hlavu mezi tlapkami, oči smutné a přece bděle otevřené, věrné a upřímné dokonce i ke smrti....

příběh

29. července 2007 v 11:57 | Martina
Kdysi dávno žila v jedné chovné stanici německých ovčáků malá a nenápadná fenka jménem Princes(Princezna).Nikdy ji nebrali na závody ani jí moc netrénovali.Pak ale začala ve stanici brigádovat jedna holka jménem Žaneta která ještě neměla ani osmnáct.Starala se o kotce a o potravu psů.Hned po týdnu si všimla že si malé Princezny nikdo moc nevšímá a tak jí začala brát na procházky a tam jí tajně trénovala.Princezně se moc dařilo a tak si řekla že se zeptá jestli jí nemůže trénovat.Majitel stanice první nesouhlasil,ale když Žaneta ukázala čemu ji naučila tak povolil.Měsíce plynuli a Princezna se rychle učila.Jednou když si šla Žaneta pro vodítko,všimla si malého plakátu na nástěnce.Stálo na něm:PSÍ ZÁVODY V AGILITY.a pod nadpisem bylo závod je určen pro německé ovčáky.Žaneta si v tu chvíli řekla že musí s Princeznou závodit.Šla tedy za majitelem stanice a dlouho ho přemlouvala ten jí to nakonec dovolil.Tak začala Princeznu připravovat na závody.Za dva týdny nastal ten den D.Aspoň tedy pro Princeznu a Žanetu.Pečlivě jí ještě narovnala obojek a už se hnali na první překážku.Látkový tunel zvládli z přehledem.Teď už mířili na proskok zavěšeným kruhem.Překonali ještěosm překážek.Nakonec proběhli slalom a už to měli za sebou.Získali plný počet bodů!!!!Radovali se a byli štěstím bez sebe.Plný počet však získalo ještě pět psů.Teď tedy záleželo na sympatii u diváků.Byli vyřazeni tři psy a zůstala tam jen Princezna a dva velmi zdatní a krásně rostlí psy.Žaneta nemohla věřit svým očím když rozhodčí ukázal na ně a řekl:Letošním vítězem se stává Princes a její cvičitelka Žaneta Langremajerová!!!!!Obě byly strašně štastné a rychle si doběhli k rozhodčím pro pohár a stužky.A samozdřejmě pro velkou kost s krásnou mašlí…….Tak takhle proběhl Princeznin první závod.Vždyť zvítězila i proti psovy s jejich chovné stanice!!!Princezna vyhrála ještě mnooooho dalších cen a teď už je ve spokojeném důchodu a bydlí v krásné chovné stanici Princes Dog,kterou si zřídila Žaneta….její cvičitelka a nyní i majitelka….

psí věrnost

14. července 2007 v 11:05 | Martina
Moc ráda vzpomínám na doby, kdy jsem s rodiči a bratrem jezdila na kole po horách. Bydlíme v malé vesničce pod Orlickými horami, kde je krásná krajina a nedotčená příroda. Na těchto výletech nás vždy doprovázel ještě jeden člen naší rodiny, malá a hravá fenka Besinka.

Byl krásný letní den a my opět vyrazili prozkoumat další část těch okouzlujících hor. Cesta byla namáhavá a dlouhá, ale cíl naší cesty za to stál. Pokochali jsme se výhledem do údolí a poté se hned hladově vrhli na naši svačinku. Ale co to? Někdo tu chyběl…no ano, byla to Besi. Ten zvídavý a stále hladový tvoreček u nás neseděl a nedožadoval se kňučením a občasným zaštěknutím trochy té bašty. Volali jsme na ni, ale nic. Nepřišla. Rozhodli jme se ji hledat.

Rozdělili jsme se a dali se do hledání. Ze všech stran se ozývalo volání mně tak známých hlasů vykřikujících jediné jméno. Poté jsem zahlédla stádo srnek a hned mi bylo vše jasné. Jelikož je to kříženec jezevčíka a tudíž pes lovecký, musí být všem jasné, co s ní udělají pudy, pokud spatří takovéto obyvatele lesa.

Dostala jsem strach, hrozný strach. Co když ji už nikdy neuvidím? Co když se už nevrátí? Mohla někde zabloudit. Pláč se mi začal drát na povrch.Hodiny pomalu odbíjely čas na odjezd a Besina nikde. Panovala smutná a ponurá nálada a nikomu se nechtělo toto proradné místo opouštět. Nasedali jsme na kola, rozhodnuti se sem zítra opět vrátit a pokračovat v hledání ztraceného miláčka. Ale jen co jsme se rozjeli, mamka se ještě naposledy ohlédla a radostně zakřičela. Besina běžela za námi a s výčitkami v očích na nás koukala jako by říkala: "Tak vy jste mi chtěli ujet a nechat mě tu samotnou?" Všem spadl ze srdce obrovský balvan a zármutek byl ten tam. Mohli jsme konečně vyrazit na zpáteční cestu a opět kompletní.

Od té doby toho našeho darebáka nespustíme z očí ani na krok. Besinu máme doposud. Prožili jsme s ní spoustu příhod. Byly to zážitky plné strachu, smutku ale především radosti, potěšení a legrace. A i když vím, že už s námi dlouho na tomto světě nepobude a že mi bude chybět, v našich srdcích a mysli zůstane napořád.

Smutný příběh štěňátka

27. června 2007 v 15:01 | Martina


Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.


Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostli a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit a mít nás rád. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.


Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a zakopali.


Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.


Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádobychovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.


Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestávala. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na to místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.


Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.


Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznu ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.


Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.


Kdyby se to jenom všechno událo jinak.

Psí důchod

2. srpna 2006 v 22:30 | Martina
Za ranní mlhy vidím v dálce dvě siluety.
Starý pán, který si při chůzi pomáhá hůlkou a po krátkých úsecích zastaví, aby si odpočinul a nabral dech.Vedle jeho nohy stejně rozvážným krokem kráčí jeho společník. Hůlku sice nemá, ale z jeho pohybu je vidět, že je za krátké přestávky v chůzi také rád. Hlavu má již prokvetlou a je trochu při těle. Pohyb už mu působí značné potíže, ale vytrvale následuje svého pána s očima upřenýma na něj.

Takový nebo podobný obrázek jistě viděla většina z nás.

Stáří lidí i pejsků nebo jiných našich mazlíčků je ta část života, na kterou se těšíme méně. Proč, to je jasné, přicházejí nemoci krátkodobé i dlouhodobé, někdy trvalá bolest a postupná ztráta schopností, které jsme běžně používali.

Psí život plyne velmi rychle. Během několika měsíců se z našeho psího miminka stane puberťák a hned na to dospělák. Po roce a půl života pak doma máme rodiče plné síly, kteří pokud je jim to umožněno s radostí plodí a přivádějí na svět nové zástupce svého plemene a svědomitě se o ně starají. Nadšeně s námi sportují a nadšeně se vrhají do nových úkolů. Po 8 roce života jejich temperament a elán pozvolna vyprchávají. Některé činnosti jim už začínají činit potíže a rychleji se unaví. Po 10 roce života máme doma opravdové dědečky a babičky a pokud se některý z nich dožije více než 12 let, je to už zasloužilý kmet.

Užívejme život s naším mazlíčkem naplno, nebo nám proteče prsty jako voda.

S čím psí důchodci nejčastěji bojují, jak jim jejich stáří usnadnit a vylepšit ?

První věcí, která pejsky ve stáří trápí jsou problémy se zuby. Zubní kámen, paradentóza, kývající se zub nebo dokonce zánět. Některá plemena mají tyto problémy již po 5 roce života (především malá plemena a plemena s krátkou tlamou, např. Jorkšír, Ši-tsu, Pekinéz, Maltézáček atd.). Je dobré tento problém sledovat a řešit ho, protože se to může časem odrazit na zdraví jiných částí těla jako je například srdce. Zubní kámen běžně odstraní veterinář, ale i vy můžete svému pejskovi pomoci.
Jak ? I pejskům lze čistit zuby. K dostání jsou speciální zubní pasty. Pozor ! Nikdy něčistěte zuby pejskovi běžnou lidskou pastou, mohli byste ho přiotrávit. Čištěním zubů se tvorba kamene oddálí, což je výhodné právě u starších pejsků, pro které narkóza již představuje určité riziko.
Pokud má váš pejsek zubů již poskrovnu, možná bude nutné mu granule namáčet nebo ho krmit měkkou stravou.

Další častý problém u pejsků-důchodců je nadváha. Jak klesá výdej energie měl by se tomu přizpůsobit i příjem potravy. V první části období stárnutí se doporučují tzv. Light granule a krmivo, které pejska dostatečně zasytí, ale není přehnaně energetické. V pokročilejším stupni stáří se naopak zhoršuje využití energie z krmiva. Některé firmy vyrábějí krmivo přímo pro seniory, které splňuje tyto nároky. Pamatujte na to, že nadváha může vašemu pejskovi způsobit další zdravotní potíže a zkrátit mu tak jeho život.

Problémy s klouby rovněž trápí mnoho pejsků a některá plemena k tomu mají přímo genetické sklony. Zhoršuje se funkce kloubů u některých pejsků mohou vypuknout revmatické potíže a další velmi bolestivé záležitosti. Pejsek má problém vstát, obzvláště po dlouhém ležení. Po několika aportech začne kulhat apod. Některé z problémů dokáže zmírnit veterinář, ale některé z nich jsou bohužel důvodem pro odchod našeho psího kamaráda, protože bolesti jež každoděnně prožívá by pro něj byly mučením.

Oči. Světlo očí mnoha pejsků vě stáří pohasíná nebo dokonce pohasne úplně. Naštěstí slepota je věc, se kterou se dá celkem dobře žít, pokud budete ke svému kamarádovi ohleduplní. Nejlépe se bude orientovat ve známém prostředí, proto omezte pohyb na neznámých místech. Mějte pejska raději vždy na vodítku, protože neznámé a nečekané zvuky by ho mohly vyděsit a mohl by nepředvídaně zareagovat. Cestou na něj klidně promlouvejte, aby se mohl lépe orientovat. Doma moc nestěhujte nábytek a nestavte do cesty věci, které tam před tím nebyly - mohl by se o ně zranit a každopádně by ho to dost vyvedlo z míry. Mějte k němu ohled jako ke skutečnému slepci.

Klid. Stejně jako starší člověk, i starší pejsek potřebuje "svůj" klid. Vyžaduje ho víc a víc. Mnoho hodin prospí nebo prolenoší. Miluje svoje riuály a zvyky. Mějte pro něj pochopení. Malé děti mohou starého psa vyvádět z míry svým neututchajícím temperamentem a živelností, proto buďte opatrní a stanovte hranice oběma stranám.

Teplo. Starší pejsci, pokud to nejsou opravdoví chlupáči, rovněž mají větší potřebu tepla. Není se co divit. Mysleme na ně se zateplením kotce a pelíšku, aby se cítili dobře. Rovněž nepřehánějme procházky v nevlídném počasí, případně jim pořiďte přiměřený obleček.

Pohyb. I v tomto věku je potřeba zachovat přiměřený pohyb, dle zdravotního stavu pejska. Naše dvojice na úvodu tohoto článku na tom byla fyzicky stejně, ale i mladý člověk může mít starého pejska.Myslete na jeho omezení, ale nenechte ho zase příliš lenošit, tím byste mu život spíše zkrátili.

Náklonnost. Obzvláště starý pejsek potřebuje cítit naši náklonnost, i on cítí, že už na vše nestačí a nemůže dělat to co dřív. Hlaďtě jej, muvte na něj a dávejte mu najevo, že je stále váš milovaný kamarád.

Psi nemají žádné ministerstvo zabývající se důchodem, mají jenom nás a záleží jen na nás, jaký ten jejich život v důchodu bude.

Nezapomeňme, kolik radosti nám ve svém mládí přinesli, kolikrát nás rozesmáli nebo nás utěšovali, když nám bylo smutno. Jak nám přinášeli radost svými úspěchy a jak dobře ohlídali náš dům, děti i náš spánek. Jak tiše naslouchali naši slovům, když jsme je neměli komu říct a jak zahřívali naše nohy, když jsme pracovali u svého stolu. Jak byli připraveni nás tisíckrát přivítat, když jsme tisíckrát přišli domů.

Než je půjdeme vyprovodit na jejich poslední cestu, dopřejme jim důstojné stáří.

Psí život

22. července 2006 v 22:49 | VÍTÁME VÁS...
Když je život krušný, lidé v něm zkouší jako psi a mají náladu pod psa. Když něco stojí za nic, nemá to takovou hodnotu, abychom to hodili psovi.
Další ustájené spojení, vyjadřuje navalné mínění o psech: Když se něco nedaří, je to špatné jako pes, je to zktrátka pro psa. Český jazyk o psech soudí, že jsou hladoví a mlsní: říká se mít hlad jako pes, mlsný jako pes.
Když se namáháme a pracujeme do úmoru, dřeme se jako pes. Nešťastníci vedou psí život, někdy zbívají zbití a zpráskaní jako psi, a když je nejhůř zhynou bídně jako pes. Ostatně nikdo je nemá rád, ani pes po nich neštěkne, jinými slovy vzal je pes! O osobě špatné pověsti, která se stýká s kýmkoli, říkáme, že si se psy tyká.
Psa neoslovujeme moc vlídně, neboť když někdo na někoho volá na psa nebo ho vyžene jako psa, asi ho příliš v lásce nemá. Postavení psů se se ostatně moc neliší od postavení otroků: Jestliže někoho coby jeho chleboránci honíme ( do práce) jako psa, je jasné, že jej chceme poze využívat. Když chceme někoho ztrestat, záminku si najdeme snadno, neboť jak známo, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Jakkoli je čeština vůči psům krutá, když je venku opravdu psí počasí, pak by člověk ani psa nevyhnal. Takový nečas bychom totiž ani psu nepřáli. Vrchol zostuzení a znehodnocení ve výroku: že by od něho pes chleba, či kůrku nevzal.
O psích schopnostech nemáme vysoké mínění: pokud o vás někdo řekne, že vám něco jde jako psovi pastva nebo, že něčemu rozumíte jako pes slabikáři, nejde o věru o žádnou pochvalu.Jestliže jste k ničemu a nic nemůžete, jste tam psa platní.Nikomu nepřeji aby měl psí hlavu.
Jediné, čeho si ceníme, je přislovečná věrnost psů : říkámě, že někdo je poslušný jako pes, pokorný či věrný jako pes. I zde je ovšem kladné hodnocení spojeno s něčím nezáviděhodným, totiž s hloupostí.
Psi mohou být nejlepším přítelem člověka, ale člověk je často nejkrutější kritik psa, navzdory jeho mnohaletému ujišťování,o náklonosti a obdivu...Člověk konstatuje zachmuřeně, že to či ono neštěstí by si nezasloužil ani pes, a každého, koho nemůže vystát, nazývá prašivým psem. Notoricky zneužívá jméno psí fenky a jejího štěněte, aby projevil své opovržení příslušníkům své rasy. Ve všem tom pohrdání a přehlížení je zvlášní zvyk závisti, podobný tomu, co psychiatři nazývají sourozeneckou rivalitou. Člověk titiž ve skrytu duše prahne po něčem, co bychom mohli nazvat psí touhou, zvláštním a intenzivním nutkáním být šťastný jako pes.
Možná ubíráme psovi jeho svobodu být plně tím, čím má být: psem. Vemte si svého pejska, když ho třeba někdy vidíte, jak se šťastně prohání po louce s výrazem absolutní radosti ve "tváři", a myslím si, že dělá to, pro co byl stvořen, obzvláště když nikdo neví, co to vlastně je.
Chudáčci pejsci!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
 
 

Reklama